Varicard / KARDiVAR

Vidíme, jak je autonomní nervový a endokrinní systém zatížen. Jak  je  komunikace na nich omezena, blokována. Jak jsou v době nemoci v činnosti vždy jen vyšší a vyšší řídicí centra. Naopak  nižší vegetativní a vasomotorická centra jsou v běžné činnosti omezována. To je pro organismus dlouhodobě špatné. Organismus nemá v takových případech dobré podmínky pro uzdravení se.

Vědecké a teoretické principy analýzy variability srdeční frekvence

 

Obecné principy

   Regulační systémy organismu - to je neustále pracující aparát pro sledování stavu všech systémů a orgánů, jejich interakcí s cílem dosáhnout rovnováhy mezi organismem a vnějším prostředím. Aktivita regulačních systému závisí na podmínkách, v nichž se daný organismus nachází a na jeho funkčním stavu. Věda o řízení funkcí živých organismů (biokybernetika) považuje komplex regulačních systémů za uniformní, navzájem propojený, mnohočetný, víceúrovňový, hierarchicky vystavěný systém. V tomto systému existuje přísné rozdělení „povinností“ mezi samostatné úrovně, z nichž každá řeší specifické úkoly. Pro řešení určitých specifických problémů je k dispozici konkrétní systém interakcí mezi různými regulačními mechanismy, který poskytuje optimální způsob činnosti organismu za daných podmínek. A tak pro reakci na změny vnějších, nebo vnitřních podmínek je k dispozici specifický funkční systém, včetně určitých regulačních a výkonných mechanismů. Teorie procesů řízení živých systémů byla vyvinuta ruským vědcem P.K. Anochinem v jeho teorii funkčních systémů (1962).

     Dalším krokem v rozvoji vědomostí o procesech řízení v živých organismech je práce V.V. Parina a R.M. Baevského (1966), týkající se principu hierarchické interakce úrovní řízení. Jakékoli dva hierarchicky propojené regulační systémy navzájem spolupracují takovým způsobem, že aktivita vyšší úrovně řízení závisí na funkčním stavu a funkčních rezervách nižší úrovně řízení. Je možné rozlišovat tři stupně aktivit regulačních systémů: 1) provádění funkcí KONTROLY, 2) provádění REGULAČNÍCH funkcí, 3) plnění řídIcích funkcí. Za obvyklých podmínek, kdy regulovaný (kontrolovaný) systém nižší úrovně pracuje v normálním modu, tj. bez dalších zátěží, vyšší úroveň regulačního mechanismu vykonává pouze kontrolní funkce, tj. vnímá informace o stavu regulovaného systému a neovlivňuje jeho činnost. Jestliže se objeví dodatečná zátěž a pokud regulovaný systém potřebuje zvýšit energii (funkční rezervy), aby mohl vykonávat nezbytné funkce, regulační mechanismus přejde na další režim provozu – vyšší úrovně periodicky „zasahují“ do procesu řízení a upravují ho, čímž pomáhají regulovanému systému vykonávat jeho funkce. Je možné hovořit o přechodu k realizaci regulačních funkcí. V tomto případě jsou přes odpovídající nervové a humorální kanály regulovanému systému posílány řídící signály potřebné k zajištění mobilizace nezbytných dodatečných funkčních rezerv. Jestliže se vlastní rezervy regulovaného systému jeví jako nedostatečné pro dosažení nezbytného účinku, pak regulační mechanismy přecházejí do režimu řízení. V takovém případě jejich aktivita výrazně vzrůstá, protože pro řídící proces je nezbytné připojit i další, vyšší regulační úrovně, které zajišťují mobilizaci funkčních rezerv. Napětí regulačních mechanismů (jejich aktivita) tak roste. A tak, na základě úrovně napětí regulačních mechanismů je možné posoudit funkční rezervy kardiovaskulárního systému a možnosti adaptability organismu.

     Stupeň napětí regulačních systémů představuje integrovanou reakci organismu na celý komplex ovlivňujících faktorů, bez ohledu na to, s čím souvisí. Při působení celého komplexu faktorů extrémního charakteru vzniká obecný adaptační syndrom (H. Selye, 1960), který představuje univerzální odpověď organismu na stresovou zátěž jakékoli povahy a projevuje se mobilizací funkčních rezerv organismu. Zdravý organismus (s dostatečnou zásobou funkčních možností), reaguje na stresové vlivy obvyklým, normálním (tzv. pracovním) napětím regulačních systémů. Například máme-li vystoupat po schodech, pak roste výdej energie a je nezbytná mobilizace dodatečných zdrojů. U někoho však taková mobilizace není provázena význačným napětím regulačních systémů a srdeční puls se zvýší (například při chůzi do 4. patra) celkem o 3 až 5 tepů, tzn. kardiovaskulární homeostáza se prakticky nezmění. U jiných lidí představuje tatáž zátěž výrazné napětí regulačních systémů se zvýšením srdečního pulsu o 15 až 20 tepů i více, což indikuje narušení homeostázy.

     Napětí regulačních systémů může být vysoké dokonce i v podmínkách klidu, pokud daná osoba nemá dostatečné funkční rezervy. To je vyjádřeno zejména vysokou stabilitou srdečního rytmu, která je charakteristická pro zvýšený tonus sympatiku. Tato část regulačního mechanismu, zodpovídající za pohotovostní mobilizaci energetických a metabolických zdrojů při jakémkoli typu stresu, se aktivuje přes nervové a humorální kanály. Jde o součást hypothalamo-hypofyzárně-adrenální osy, která zajišťuje reakci organismu na stresové vlivy. Důležitá role patří centrálnímu nervovému systému, který koordinuje a řídí všechny procesy v organismu.

     Srdce je poměrně citlivý indikátor všech událostí probíhajících v organismu. Srdeční rytmus, ale také míra jeho změn ovlivněná sympatickou a parasympatickou části autonomního nervového systému, velmi citlivě reaguje na jakýkoli stresový vliv. Úroveň napětí regulačních systémů je možné posuzovat pomocí řady metod: vyšetřením obsahu adrenalinu, nebo noradrenalinu v krvi, podle změn průměru rohovky, podle intenzity pocení, atd. Nejjednodušší a nejdostupnější metodou umožňující nepřetržitou dynamickou kontrolu je VSF. Změny srdečního rytmu jsou univerzální reakci organismu na jakýkoli vliv faktorů vnějšího prostředí. Tradičně používaná hodnota průměrné srdeční frekvence odráží pouze konečný účinek řady regulačních vlivů na kardiovaskulární aparát a charakterizuje některé znaky už složeného homeostatického řetězce. Jedním z významných úkolů tohoto mechanismu je zajištění rovnováhy mezi sympatickou a parasympatickou částí autonomního nervového systému (vegetativní homeostáza). Stejné srdeční frekvenci mohou odpovídat různé kombinace aktivit částí systému, který řídí vegetativní homeostázu. Srdeční rytmus také navíc odráží vliv vyšších úrovní regulace. Proto jsou reakce sinusového uzlu považovány za citlivý indikátor adaptivních reakcí organismu během přizpůsobování na podmínky vnějšího prostředí.

     Každý okamžik života organismus testuje kontinuální vlivy faktorů měnících rovnováhu na jednu, nebo druhou stranu. Současně vstupují na scénu regulační mechanismy, které předcházejí, nebo kompenzují vzniklé výkyvy. Činnost regulačních mechanismů má za úkol udržovat rovnováhu mezi systémy uvnitř organismu a mezi organismem a vnějším prostředím. Doktrína o rovnováze uvnitř organismu (doktrína o homeostáze) byla vytvořena dobře známým francouzským vědcem Claudem Bernardem (1896) a dále byla rozvinuta americkým vědcem Walterem Cannonem (1932). Spolu s teorií adaptace je nauka o homeostáze (Gorizontov 1976) jedním ze základních článků současné nauky o zdraví. Představu o zdraví jako adaptivním procesu, nastaveném k optimalizaci interakcí organismu s vnějším prostředím a udržování homeostázy hlavních systémů uvnitř organismu, poprvé použil ve své práci známý ruský patofyziolog I.V. Davydovský (1965). V současné době dochází k dalšímu rozšíření těchto představ díky kosmické medicíně (A.I. Griglrev, R.M. Baevský, 2001) a ty jsou realizovány v podobě konkrétních automatických systémů pro hodnocení úrovně zdraví, v nichž hrají vedoucí roli metody analýzy VSF.

viz. manuál v přílohách ( download)